Rok 2011 byl z herního hlediska neuvěřitelně narvaný a za hry sem letos utratil takovej balík, že si to budu ještě hodně dlouho vyčítat. A že teda bylo za co utrácet o tom se určitě přesvědčil každej z nás. V uplynulým roce jsem toho hrál fakt hodně takže si myslím že mám docela solidní přehled. Ještě jednou opakuju, že je to rekapitulace herního roku podle MĚ a ne podle metacriticu anebo vgchartz. Takže doufám že mi tentokrát nebude nikdo v komentářích otloukat o hlavu že tady není hra XY. Rozdělil jsem to na ty nejzákladnější kategorie aby v tom byl alespoň trochu pořádek.

Nejlepší hra

Jestli je nějaká hra právem uznávaná jako jedna z nejlepších her všech dob je to jednoznačně první DeusEx od Warena Spectora. Hra na herní obecenstvo ve své době nejvíce zapůsobila možností volby, byla to však volba herní nikoliv příběhová, která se často objevovala už v RPGčkách od BioWare nebo Bethesdy. Taková to herní svoboda bylo, vlastně pořád je, něco co se jen tak nevidí. Už není hráčovou povinností si na začátku hry zvolit, zda se vydá cestou neohroženého zabijáka nebo obezřetného tichošlápka který si každý svůj krok pečlivě naplánuje, prostě jste mohli podle situace různě upravovat vaši herní strategii, nebyl problém se půlkou levelu proplížit a zbytek dostřílet kulometem hezky na férovku nebo taky nebylo nutné zabíjet vůbec. Human Revolution se těchto nastolených pravidel drží, jako klíště což je možná důvod proč jsem si tu hru tak zamiloval. Po prvním Deus Ex totiž kromě Vampire The Masquerade Bloodlines nepřišla žádná hra která by tuto „herní svobodu“ v takto rozsáhlém měřítku nabízela. Human Revolution se tedy snaží nabídnout co možná největší rozsah možností jak danou situaci řešit. Já jsem se samozřejmě vydal cestou tichošlápka. Hra však vůbec nepenalizuje, když se hru někdo rozhodne hrát jako obyčejnou střílečku. Hra zároveň nabízí nelineární rozhovory a 4 různé konce. Stejně jako v předchozích dílech tak i tady si hra pohrává s myšlenkou upravování a vylepšování lidského těla, které mě donutilo se zamyslet, do jaké míry je možné hrát si na boha a kde by si už lidské touha po dokonalosti měla dát pohov. Human revolution je velice citlivé kyberpunkové sci-fi které má hodně daleko do nějaké střeštěné fantasmagorie. Rok 2027 je ztvárněn přesně, tak jak by mohl za určitých okolností skutečně vypadat. Hra jen navíc oproti ostatním mainstreamovým titulům docela dlouhá a je jedno jestli se proplížíte hrou za 35 nebo prostřílíte za 15 hodin budete muset uznat, že to byl fantastický zážitek.

„Adventury jsou mrtvé“ přesně tahle zpráva se před několika lety šířila světem jako tsunami. Ono to totiž jeden čas opravdu vypadalo, že éra tříáčkových adventur je pryč, ve skutečnosti byly spíš v dlouho trvající hybernaci ze které se v posledních letech pomalu začínají probouzet.  L.A. Noire je počin Australského studia TeamBondi které přes obrovský komerční úspěch muselo skončit protože hra byla v opravdu dlouhém a pravděpodobně  velice problematickém vývoji. Hra zatím nikdy neměla tak blízko k filmu ale zároveň zůstávala pořád hrou (což se třeba o loňském Heavy Rainu říct nedá). Snad poprvé hrajeme ve hře od Rockstaru za toho hodnýho policajta kterej je vzorem všech cností, kterej ale jak se později ukáže se z války vrátil s dost velkou šmouhou ve svědomí. Hra de-facto skombinovala jen to staré pro adventury typické (sbírání předmětů, detailní rozhovory s postavami) s tím novým odjinud převzatým (otevřené město, střílení s cover systémem) a jako třešničku přidali něco úplně nového (mimika postav, originální příběh) a z toho všeho vznikl dokonalý zážitek. Hra si navíc neustále drží vážnou atmosféru a má hodně daleko k parodiím alá GTA. Jakkoliv jsem hrou projížděl, jako nůž máslem hra vám dovolí ve spoustě okamžiků selhat ale zároveň vás netrestá reloadem akorát na konci případu pouze naznačí zda k selhání opravdu došlo popřípadě letmo ukáže kde jste udělali chybu. Případy se totiž dají plnit nelineárně a na konci lze dospět k několika různým pachatelům.  Další zásadní featurou je zmiňovaná mimika postav která je prostě fantastická byl bych neuvěřitelně happy kdyby se něco podobnýho objevilo třeba v Mass Effectu, dává to totiž rozhovorům další rozměr postava s vámi totiž nekomunikuje pouze hlasem ale také svými gesty a pohyby. Tohle všechno prostě dává perfektní kombinaci, která je jasným důkazem toho že adventury se dají dělat moderně, zábavně a pro masy.

Po opravdu hodně dlouhé době pořádná a dospělá fantasy což je něco co já dokážu ocenit opravdu neuvěřitelně. Ve hře funguje rasizmus a propracovaná politika a hra si celkově dává za cíl dát hráči mnohem větší message než třeba Dragon Age. Hra se přitom nesnaží svoje hráče přítánout na samoúčelný virtuální sex a brutalitu, ne! Když už se ve hře něco takového objeví má to tam svoje místo a účel (ne jako ty erotické scény v Mass Effectu…ble!). Druhý Zaklínač mě navíc naprosto odrovnal tím jak se celá hra větví a skoro každému dopadne nějak jinak a není to větvení jen na oko jako je třeba Mass Effectu ale opravdu nepředvídatelné rozhodnutí které změní třeba celý směr kam se hra bude dál ubírat. Kdybych měl na hře ještě něco vypíchnout tak je to perfektní dabing (teda alespoň ten polský anglický sem neslyšel) a modely postav, který jsou prostě AWESOME něco tak krásnýho sem už dlouho neviděl třeba Triss je opravdu nádherná a zároveň vypadá lidsky a ne jako panenka (což byl třeba případ Mirandy v Mass effectu). Ono vůbec celá hra vypadá fantasticky tvůrci naprosto úžasně využívají hloubku ostrosti a celkovou paletu barev. To zároveň přidává na faktu, že hra je oproti jedničce, která byla dost-ti surová a středověká hra, daleko víc fantasy což spoustě lidí už z principu vadí, mě ale, jakkoliv je můj vztah k fantasy docela chladný, se hra líbila neskutečně. Těsně před zahráním dvojky jsem si navíc přečetl první povídkovou knížku a letmo se dotkl Sapkowskeho universa a musím říct že až budu mít trochu víc času hodlám do tohoto světa proniknout naplno.

Největší překvapení

L.A. Noire je fantastickou hrou a po dlouhých 7 letech se dočkala svého vydání. Dlouhých 7 si však vybralo krutou daň na rozpočtu hry 50 milionů dolarů+ marketing  a „pouhých“ 5 milionů prodaných kusů znamenalo pro Team Bondi krach. Když hra byla oznámená nevědělo se o ní skoro nic, až po dlouhých 5 letech vývoje se dočkala svého odhalení a znělo to opravdu hodně prapodivně. „Adventura od Rockstaru? To bude průser“ jsem si říkal a určitě jsem nebyl sám. Já totiž Rockstar neuznávám jako nějakou geniální a kdoví jak průkopnickou firmu. Pro mě to teda znamenalo jedinou věc: počkat až na to jak to dopadne a dopadlo to fantasticky! Je docela překvapující že zrovna Rockstar který proslul svými spíš parodiemi (jasně Red Dead Redemption a GTA 4 byli trochu vážnější ale L.A. Noire je ještě o kousek dál) může udělat takto vážnou hru ve které není skoro žádná akce což byla podle mě největší chyba Red Dead Demption. Prostě a jednoduše je to pro mě první desítková hra od Rockstaru. Dobrá práce…!

Po dlouhých 14 letech nová IP od ID sofware kdo byl býval tušil, že se někdy Carmack a spol. trhnou od svých zajetých serií, aby udělali kompletně novou hru. Dočkali jsme se a kupodivu je to mnohem lepší než předchozí tvorba od ID. Z temných chodem DOOMu se konečně podíváme někam, kde je denní světlo! Jak už bývá u Carmacka zvykem tak i tady se jedná o technologické orgie. Tentokrát se ID vytasily s technologii Mega Texture což umožňuje vývojářům pracovat s neuvěřitelně obrovskýma texturama a taky to bylo na hře vidět. Hra je podle mě co se týče grafiky v tomto roce nejlepší a ani Battlefiled 3 nebo Crysis 2 na mě neudělali takový dojem. Za prvé na rozdíl od Battlefieldu 3 a Crysis 2 běží v 60 FPS. Za druhé jako jediný engine přinesl něco opravdu nového a neviděného. Z estetického pohledu je nejlíp zmáknutá. Třeba animace jsou fakt neuvěřitelný a ty nejrůznější detaily, na kterých je vidět že si s tím dal někdo strašnou práci a při tom docela zbytečně protože hra byla komerční propadák. Prodalo se jí něco přes milion kusů což nestačí ani na zaplacení samotné technologie, na které se podle Carmacka dělalo dlouhých 8 let. Na hře je ale hodně cítit že měla být něco víc než jen „obyčejnou“ střílečkou například inventář, obchody a deník a krásně navržený svět, který je vlastně nevyužitý značí to, že ID mělo se hrou mnohem větší plány. Jakkoliv mě mrzí, že hra z části nevyužila svůj potenciál je to společně s Killzone 3 nejlepší střílečka tohoto roku.

Jestli mi letos nějaká hra připadala jako blesk z čistého nebe je to jednoznačně Dead Island. Hra mě během své marketingové kampaně (jestli teda vůbec nějaká byla) absolutně minula nebo si ji můj mozek rozhodl ignorovat.  Techland si navíc těsně před vydáním docela zkazil jméno posledním Call of Juarezem (což podle mě není tak špatná hra jak se všeobecně myslí). Hned po vydání se po internetu začala šířit zpráva, že to na rozdíl od Call of Juarez dopadlo super a tak sem si řekl: „Ale, tak proč ne, zombíci mě docela bavěj tak to zkusím.“ První hodina hraní byla dost na prd říkal jsem si: „co je to zase za debilitu?“. Po pár hodinách hraní kdy se hra trochu víc otevře a vybalí na vás všechen svůj obsah vystřelila zábavnost raketovým tempem vzhůru. Přitom je to naprosto primitivní myšlenka dát hráči ostrov plnej zombíků a spousty zbraní kterýma je může likvidovat. Na rozdíl od konkurenčního Dead Rissingu se navíc drží mnohem víc při zemi a má mnohem blíž k hororu než ke střeštěné komedii. Což je podle mě určitě to nelepší co mohli udělat protože já nejsem ten typ co by nějak extrémně ulítával na absurdním humoru.  Na druhou stranu mi příjde docela škoda že se borci z Techlandu ještě víc neodvázali a neudělali z toho něco krapet víc komplexnějšího aby se to přiblížilo třeba v recenzích často skloňovanýmu Oblivionu.

Guilty pleasure

První Serious Sam je pro mě naprostá srdcová záležitost která patří bezesporu mezi jednu z mých nejoblíbenějších her ever. Croteam zjistil že střeštěná parodie kterou byl druhý díl asi není úplně ta nejlepší cesta a tak se vrátil, jak se dnes často říká: „ke kořenům“. Hru pohání originální engine přímo od Coteamu nesoucí originální název – Serous Engine 3.5 který se mě docela dostal práci se sluncem které vypdá prostě perfektně jak se všechno leskně třpytí to člověku ukápne slina. Já osobně nemám moc v oblibě hrdiny alá Duke teda drsnej řízek co má všechno na háku ale ve skutečnosti není o moc chytřejší než ti emzáci kterým nakopává prdel, ale Samovi hlášky mě bavili, byli totiž na rozdíl od Duka originální a neotřelé. Serious Sam 3 navíc neudělal žádný zásadnější ústup mainstreamu. Je to prostě old-schlool se všema jeho přednostma i vadama.  Jediná zásadnější změna,která měla za cíl přiblížit hru západní produkci je příběh. Je však tak marginální a nepodstatný ale zároveň jsem ho nepřeskakoval a nechával se opíjet rohlíkem a ani mi to moc nevadilo. Sam se vždycky mohl pyšnit, jako jeden z mála akčních hrdinů, perfektním level desingem a rozlehlíma mapama ani ve trojce o tuto vlastnost nepřišel a i-když se přesunul do moderního světa jasně ukazuje že pro old-school střílečky je na trhu pořád místo.

Tohle podle mě hódně opomíjená adventura která je podle většiny lidí průměrná a já s tím však bytostně nesouhlasím.  Nemá cenu nějak zapírat že hra je z celé trilogie asi nejslabší ale pořád je to parádní adventura která nemá ve svém žánru moc velkou konkurenci. Hra je po všech stránkách dotažená, příběh je až na pár míst perfektně napsaný a docela dobře odsýpá. Nejvíc mě ale v recenzích dostávala věta, že hra vypadá zastarale s tím taky nesouhlasím na žánr point and click adventur se sice nejedená o špičku ale na danej žánr je to naprosto v pohodě. Soundtrack se od dvojky nezměnil proto ho nemůžu dát do nejlepších v roce 2011 ale, kdybych mohl tak ho tam určitě bude je to jeden z nejlepších hororových soundtracků za poslední roky. Soundtrack se totiž (jak je u hororů zvykem) nesoustředí jen na smyčcové nástroje, ale na daleko větší plejádu nástrojů a z některých skladeb jde opravdu mráz po zádech.  Prostě a jednoduše je to podle mě jedna z nejlepších point and click adventur za uplynulej rok a kdo tvrdí že ne tak ať mi ukáže 3 hry který jsou nějakým závratným způsobem lepší a není to podle mě třeba Gray Matter ten mě naopak silně zklamal.

Takhle měl vypadat Duke Nukem Forever asi tohle byli moje první slova, když jsem hru spustil a myslím si to do teď, jestli je nějaká hra která se může úrovní testosteronu rovnat Dukovi je to právě Bulletstorm. Na rozdíl od Duka však Bulletstrom přichází s pár novýma věcma ze kterých sice originalita dvakrát nesrší, ale je toho dost na to aby se alespoň kapánek odlišila od zbytku stříleček kterých je na trhu v poslední době čím dál víc. Humor a celkové pojetí hry se nebere vůbec vážně a tak si může člověk vesele užívat jízdu na horské dráze, tupé akce a samoúčelné brutality a zároveň se u toho vesele toho bavit. Jestli by měla být nějaká speciální cena za nejlepší nejbéčkovější příběh dostal by ji právě Bulletstrom. Tak debilní a tak zábavný příběh jsem letos nezažil. Triviálnosti příběhu navíc nasazují korunu naprosto dutý hlavní postavy, který jsou tak vypatlaný až už mi to kolikrát ani nepřišlo vtipný. Samotná hratelnost je taky super a během čekání na další cut-scénu jsem se vesele bavil likvidováním ostatních mutantů a bůhví čeho ještě. Oproti ostatním střílečkám tady totiž nepřátele prokazují dostatečně velkou míru soběstačnosti, takže nedochází k nepříjemným kixsům tolik typickým pro sérii Call of Duty a jim podobným. Kdybych měl však vypíchnout jednu jedinou věc která se mi na hře líbila ze všeho nejvíc je to vzhled zbraní. Já vím zní to divně, ale prostě mě dostalo jak krásně a neotřele všechny kvéry vypadají, jak jsou barevný a vymodelovaný…prostě palec nahoru! Docela s podivem kroutím hlavou, že takhle pestrobarevná hra přišla zrovna od tvůrců Painkillera, kde se člověk po většinu času pohyboval v šedivých a temných koridorech. Já vlastně ani pořádně nedokážu vysvětlit co se mi na samotném hraní tak líbilo a nebýt slev na Steamu tak o ni ani nezavadím, ale určitě bych ji doporučil všem, až ji uvidí někde ve výprodeji za pár stovek, aby do ní s klidnou hlavou šli.

Nejlepší soundtrack

Jerremyho Soula nepovažuju za kdovíjak geniálního skladatele a byl pro mě spíš takový genius průměrnosti. Jediný jeho předchozí soundtrack, který se mi opravdu líbil byl ten k prvnímu Dungeon Siege a to už je deset let. A po dlouhé době musím uznat, že se soundtrackem ke Skyrimu se opravdu vytáhl. Soundtrack je rychlý epický ale dokáže i hezky zvolnit a počkat. Soul se soustředil převážně na smyčcové nástroje a různé zvonkohry, soundtrack má ale daleko k nějakýmu instrumentálnímu nářezu.  Soundtrack dokáže být chlácholavý a velice jemný k posluchači a po většinu času dokonale dokresluje dění ve hře. Kvalita zvuku je navíc taky neuvěřitelná tak krásně čistá, něco podobnýho jsem zažil naposledy u druhé Mafie. Ze soundtracku se mi kupodivu líbily více ty pomalejší skladby ty rádoby epické skladby, byly sice taky super, ale využívali neustále stejný motiv což je možná škoda. A to je možná kámen urázu všech Soulových soundtracků titulní hudba je vždycky super (třeba ta k Morrowindu je jedna z nejlepších skladeb co jsem kdy slyšel) ale zbytek soundtracku je jenom nastavovaná kaše. Jak už jsem psal poslední Soulův soundtrack který sem mi opravdu líbil, byl ten k Dungeon Siege a musím konstatovat že Skyrim ho kvalitou sice nepředstihnul, ale pořád se jedná o to nejlepší  co si můžete z herní hudby poslechnout.

Jak už jsem psal výše Human Revolution je jednoznačně nejlepší hra co jsem v uplynulém roce hrál.  Michael McCann se zasloužil o velkou část mého celkového zážitku a dojmu z celé hry. Většinou se jedná o klasickou elektroniku, která je ale tak netradičně a neotřele zpracovaná až mi občas bylo smutno, že tomuhle hudebnímu žánru zrovna dvakrát neholduju. Ve skladbách jsou opět použity různé samply a ruchy ale dává to jen vyniknout těm hlavním dlouhým a táhlým motivům, ze kterých je cítit úžasný konspirační nádech. Michael McCann se zkrátka ukázal jako mistr basových tónů, které mě dokázali při hraní držet v opravdových spárech napětí. Společně se Skyrimem je to asi jediný soundtrack který si pouštím separátně i po dohrání hry a to už samo o sobě něco o kvalitách soundtracku vypovídá.

Nemá cenu zastírat, že soundtrack ke hře, vlastně celá hra, je kýč jak prase, ale nádherný kýč který stojí za to slyšet a hrát. Soundtrack ke Trine 2 je kouzelný, čarokrásný a dokonale se zapadá do celého světa hry.  O hudbu se stejně jako u předchozího dílu postaral Ari Pulkkinen a musím ho pochválit za to, jak si s viditelně slabším rozpočtem skvěle vystačil. Na hudbě je totiž cítit ta radost a zápal, se kterým Pulkkinen tvořil. Soundtrack se od prvního dílu vlastně moc nezměnil pouze nasadil pár nových motivů a celkové uskupení skladeb působí mnohem celistvěji, než tomu bylo u prvního dílu.

Největší zklamání

14 let vývoje se na hře podepsalo a to dost hlubokou jizvou. Ta hra odpovídá standardům roku 1997 a dneska je už krapet málo na hráče vybalit hlášky, levely a dokonce i hudbu, kterou slyšel před 15 lety a automaticky čekat že hráče bude hra bavit z čiré nostalgie. Naprosto nechápu, co na tom dělali 14 let a naprosto nechápu, co na tom stálo 150 milionů dolarů (oficiální částka nebyla nikdy zveřejněna ale vzhledem k tomu že 3D relams vydělali na 3D verzi 150 mega a celý vývoj si financovali samy…). Během 14 let se na hře vystřídalo několik studii a poslední roky to vypadalo, že si projekt Duke Nukem Forever přehazují jakou horkou bramboru a až Gearbox v čele s Randym Pitchfordem byl schopen tuto bramboru, o kterou se všichni spálili, sníst. Ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně že to vyšlo asi ano, ale jen jako odstrašující případ pro všechny vývojáře co by se pokoušeli o něco podobně šíleného. Největší paradox je že ta hra je opravdu velice špatná alespoň podle mě je to hra která se zapomněla v devadesátých letech. Od svého předchůdce se liší pouze v tom, že je asi 3 krát kratší a co se týče level desingu o stupeň horší a má trochu vyšší rozlišení.  Hlášky jsou to samý prostě je jenom překlopily z té staré 3D verze do té „nové“ a ani před tím se nejednalo o nic originálního, protože už v roce 96 je tvůrci normálně a sprostě ukradli a to z filmů Evil Dead od Sama Raimiho a They Live od Johna Carpentera takže chci teď všem, co říkají a myslí si, že ty hlášky jako „Hail to the King baby“ nebo „Come get some“ vymysleli tvůrci z 3D relams jste na omylu tvůrci je jenom sprostě ukradli z cizích filmů.  Je to ode mě možná trošku nefér že jsem čekal po 14 letech vývoje něco víc než jen podprůměrnou béčkovou střílečkou s trapnýma už jednou slyšenýma vtipama, odpornou grafikou a bez špetky originality ale už to tak asi bude...

Snad poprvé jsem se těšil na čistě mulťákovou hru. Nadšeně si každej den odškrtával dny v kalendáři a nedočkavě čekal, kdy už se mi to sakra objeví na Steamu. Po naistalování a pár hodinách hraní se mi chtělo brečet. A dokonce jsem poprvé v životě využil možnost nechat si vrátit peníze. Na papíře to zní fantasticky v praxi je to naprostý opak prostě totální selhání. Jednou z hlavních featur měl být dokonalý pohyb po mapě, jako tomu bylo v Mirror's Edge. Jenže na rozdíl od DICE to hoši ze Splash Damage totálně odflákli a udělali přitom několik dosti zásadních chyb. Tou hlavní je asi to že na rozdíl od Miror's edge nemáte jasně dané kam se smí a kam ne. Při hraní se mi teda dost často stávalo že jsem se rozběhl proti zdi, chtěl na ni vyskočit a nešlo to, protože se tvůrci z nějakého důvodu rozhodli že tam nesmím.  Další zásadní chyba je že nevidím svoje tělo ani nohy a mám naprosto minimální kontrolu nad tělem postavy. Další chyba jsou naprosto nechutné, trhané a naoko bolestivé animace jak mám mít pocit, že můžu vyskočit, kam chci, když to vypadá jak z 15 let starý hry. Pak naprosto školácký chyby jako špatně rozmístěný bedny na krytí a podobný prkotiny. Další hodně hypovaný prvek byl příběh! Ve skutečnosti je jenom retardovaný béčko který je tam vlastně jenom jako vycpávka. Kdybych měl na hře něco pochválit tak je to jednoznačně grafika, která sice nezapře notné stáří čtvrté generace IDtechu ale vypadá pěkně stylizovaně a je něco mezi omalovánkama v Team Fortress 2 a namakanou realistickou grafikou třetího Battlefiledu. Postavy jsou navíc docela bizarní karikatury a vypadají prostě super. Toť vše další pozitivum bych na hře nenašel ani, kdybych se na hlavu stavěl. Překvapuje mě, že takový průser přišel zrovna od Splah Damage což jsou sice jen bývalí modeři ale právě proto by měli se svýma zkušenostma vědět jak má taková správná mulťková efpéska vypadat.

Předem upozrouňuju všechny fanboye že během psaní jsem nebyl vožralej ani zhulenej. Revelations jsou skvělou hrou která od svých předchůdců, které považuju za super hry, nějakým zásadním způsobem neliší. A možná právě proto mám se hrou problém. Vývojářům nelze odepřít, že si dali se hrou opět strašně moc práce (hra má asi nejdelší titulky co jsem u hry zažil) ale přijde mi, že se řídili nějakou šablonou, kterou dělali předchozí díly. Z Assasin‘s creed se stává jedna z těch každoročních sérií a na hře je to zatraceně vidět. Hratelnostně nevybočuje ze zajetých kolejí ba naopak se jich drží jako klíště což je na jednu stranu dobře protože po do puntíku vypiplovaném Brotherhoodu není moc kam hru dál posouvat, ale na druhou stranu mě mrzí, že si tvůrci nedali práci s nějakýma zásadnějšíma novinkama. Hra jako taková opět kvalitama válcuje většinu západní produkce, podívat se do Istambulu je super ale pocitu že jsem to už jednou hrál se neubráním.  Všichni kolem mě vyzdvihovali příběh jak je strašně super neuvěřitelnej a do puntíku předem vymyšlenej, upřímně ten příběh není blbej ale občas to tam ale skřípe víc než je zdrávo a rozhodně to podle mě není nic geniálního je to slušnej nadprůměr. De ja vu se u mě dostavilo i co se herní náplně týče, ve hře děláte vlastně to samý, co jste dělali v Brotherhoodu akorát se změnily kulisy. Můj názor se mi obhajuje velice těžko proto všechny fanboye ještě jednou ujistím že Reveltaions jsou skvělou hrou ale ne tak skvělou jak jsem očekával.

Ti druzí

Portal 2

Nemůžu si pomoct, ale z druhýho Portalu nejsem tak odvařenej jako všichni okolo mě, je to asi super hra ale…nevím přesně, co mi na hře nesedlo. Vtipy jsou super, postavy jsou super…možná moc nízká obtížnost nebo neatraktivní prostředí vážně nevím co hře vytknout ale prostě se mi líbí míň než všem okolo mě. Jejich názor že je to super (možná nejlepší v tomto roce) hra jim brát nebudu, ale já se s ním neztotožňuju.

Skyrim

Hra u které jsem v uplynulém roce strávil asi nejvíce času ale je to zároveň hra se spoustou chyb které mi dost výrazně vadily a hře podle mě zbytečně podkopávali nohy. Jako ty nejzásadnější bych zmínil grafiku, která je, nechci říct hnusná, ale vypadá tak strašně...nevábně a někdy vyloženě odporně (samozřejmě se ale najdou momenty který vypadají krásně). Dále spousta nelogičností a naprosto tragická umělá inteligence. Přes všechny výtky který ke hře mám  jsem se u ní bavil ale byl jsem celou dobu nas**nej protože spousta chyb je v naprosté většině zbytečná.

Killzone 3

Řemeslně skvěle udělaná hra nic víc nic míň. Kampaň má spád a pěkně odsýpá. Příběh asi to nejlepší co jsem letos ve střílečce viděl. Hra je mnohem větší a nabušenější než předchozí díly, vizuálně je to pěkný ale nic novýho prostě nic…

Batman Arkham City

Stejně jako u Killzone 3 i tady platí, že se jedná o žánrově dokonale dotaženou hru. Je tak těžké ji něco vytknout ale zároveň je strašně těžké na ní něco vypíchnout.  Je to fantastickej mix mlátičky, skákačky a kapánek adventury a funguje to skvěle jenom mi k dokonalosti ještě kousíček chybí přidat něco opravdu nového a inovátorského by neškodilo.

Crysis 2

I Crysis 2 patří k těm nejlepší střílečkám tohoto roku. Ke hře jsem ale nepřirostl tak jako před lety k jedničce. Autoři udělali spoustu nesmyslných kompromisů, hra ale zároveň zůstala věrná svým sandboxovým kořenům. Inovací autoři přinesl docela dost ale ve hře většinou nebyly zrovna ideálně využity.

Závěrem...

Jestli se vám podařilo přečíst všech 20 tisíc znaků tak gratuluju pokud ne...tak taky. Jestli se vám něco na článku nezdá tak mi to řekněte kritiku snesu vždycky.Předem se omlouvám za chyby při editaci jsem byl už docela unavenej ;) Prozatím se loučím snad někdy příště u dalšího článku...